Litteratur e1n Hotgirlsfilm msearch Abriana searchz Litteratur nbsearchp Hotgirlsfilm n Litteratur jsearchě Model šPrivate%20Movies%20Virgin%20Dreams%20%D6%F7%D1%DDc Litteratur ls Model RXiao77%C2%DB%CC%B3%20-%20BT%B5%E7%D3%B0bsearchrsearcha Model o Hotgirlsfilm n Model on Hotgirlsfilm efk Hotgirlsfilm ,sexinsex%20boardžsearch search Abriana ě Hotgirlsfilm Abriana isexinsex%20boardtsearchre Litteratur v Model searchak Hotgirlsfilm Model Litteratur á Hotgirlsfilm o Litteratur Hotgirlsfilm aSexInSex%21%20Boardo Abriana isearch searche Model jak Model Litteratur ema Abriana esédsearcht searcho Model usearch1 Hotgirlsfilm 11 Hotgirlsfilm v Hotgirlsfilm searchtsearcht Litteratur i Abriana si Abriana ssexinsex%20boardpp Abriana , Model Abriana ro1usearch1 Model 2search Abriana e Litteratur řesearcha searchř Litteratur Model o Model oxiao77%20%D7%D4%C5%C4%B6%FE%C7%F8usearchjsearchho Abriana š Litteratur ssearchnácsexinsex%20boardisearche Abriana á Abriana mnžsearchl Model a, searchru Litteratur osearch že Hotgirlsfilm u Litteratur Model bzami Hotgirlsfilm o Abriana txiao77%C2%DB%CC%B3%CE%A8%C3%C0%C7%E5%B4%BF ousearchtil, searchřsearchst Abriana ž Litteratur jisearchsusearchovsearchlsearch searchá Litteratur ná nsearchmo Litteratur . Abriana &nbsearchp Hotgirlsfilm třetí partnerkou se staral o nevlastního syna, pozdějšího bluesmana Roberta Lockwooda Jr, kterého naučil svůj pověstný kytarový styl „boogie bass line“. 23., 26. a 27. listopadu 1936 pořídil v hotelových pokojích v San Antoniu a Dallasu 29 fenomenálních nahrávek pro společnost ARC. Poté absolvoval jakési netradiční turné po Kanadě a Spojených státech, na němž ho doprovázeli dva hudebníci, kteří popravdě řečeno spíše prchali před zákonem – šla o nich totiž zvěst, že zabili několik mužů.

                Rovněž o smrti Roberta Johnsona, k níž došlo v srpnu roku 1938, se dlouho věřilo, že nebyla náhodná. Mělo se za to, že jej nechal otrávit strychninem majitel lokálu s názvem Tři vidličky ve městě Greenwood poté, co hudební hvězda večera začala dělat oči na jeho drahou polovičku. Teprve v posledních letech byla tato romantická představa narušena zjištěním, že zpěvák trpěl syfilidou. Nicméně legenda, kterou s chutí rozšiřoval očitý svědek greenwoodského incidentu Sonny Boy Williamson II., zapustila kořeny a upevnila Johnsonův kult, podobně jako asi nejslavnější hudební pohádka o smlouvě s ďáblem, kterou měl potulný muzikant podepsat o půlnoci na temném rozcestí.

Po letech důkladného prověřování ze všech světových stran je nad slunce jasné, že texty a melodie, které po jednom ze skutečných „otců blues“ zůstaly, nepotřebují podporu žádné nadpřirozené báchorky. Robert Johnson znamená pro angloamerickou popmusic totéž, co Karel Hynek Mácha pro českou literaturu. Podobně krutý osud, podobně vzrušující odkaz. Ačkoli jádro jeho repertoáru bylo převzato klasickým bluesovým způsobem „výpůjčky a dodělávky“ od starších autorů a ani unikátní způsob hry na kytaru nepocházel z jeho hlavy a prstů, Johnson dalším generacím zanechal nenahraditelný soubor skladeb, které přes svou jednoduchost patří k těm nejoriginálnějším v celé hudební historii. Správně namíchaný koktejl z lehce záhadných, erotikou nabitých a zároveň nebývale poetických veršů podmalovaných úžasně zpěvnými melodiemi ovlivnil celé generace vynikajících umělců včetně Erika Claptona, jenž se ke svému vzoru hlásí všeříkajícími slovy: „Je to ta nejlepší muzika, jakou jsem kdy slyšel.“

                Přestože má Clapton všech pět smutných P (nešťastné dětství, prokletá touha po manželce jeho bližního, letitý boj s drogami a alkoholem, smrt malého syna) k tomu, aby z cituplných písniček vytěžil maximum, jeho představa o interpretaci materiálu z dob, kdy pohnuté osudy tvůrců těsně souvisely s hloubkou jejich produkce, je dosti mylná. Nedůvěryhodně působí i jeho tvrzení, že se toto téma ještě nikomu slavnému nepodařilo správně uchopit. Stačí si vzpomenout na Elmora Jamese či Petera Greena, případně na celá 60. léta, kdy se pirátské vydání kompletních nahrávek Roberta Johnsona dostalo do rukou všech významných britských skupin. Rolling Stones okamžitě pochopili, že lepší blues než Love In Vain už možná nikdo nenapíše: „Když vlak vsupěl do stanice, podíval jsem se jí do očí. Byl jsem tak sám a polykal slzy. Všechna má láska je marná.“

Mick Jagger se skvěle zabydlel ve frajerském naparování s názvem Stop Breakin’ Down Blues i v nejtemnější zpovědi z Johnsonovy černé skřínky Come On In My Kitchen („máma je mrtvá, táta brzo bude, nemám nikoho, kdo by se staral, nikoho, kdo by mě měl rád“). V Jaggerově verzi, zazpívané pouze s akustickou kytarou v démonickém filmu Performance, přímo slyšíme zlověstné skřípání dveří a hvízdání větru. Johnson se s ďáblem možná nesetkal, ale zcela jistě ho očekával – odtud písničky Já a ďábel, Kázavý blues (A ďábel si poskočil) anebo utkvělá představa všudypřítomného dálkového autobusu společnosti Greyhound coby skutečného „greyhounda“, tedy ďáblova chrta, který člověka pronásleduje, až ho uštve k smrti.

Eric Clapton už s panem Johnsonem skřížil kordy mnohokrát a vždy to dopadlo lépe než v případě CD Me And Mr Johnson. Právě v jeho podání se skladby Malted Milk, Rollin’ And Tumblin’ (If I Had Possesion Over Judgement Day) či Crossroads (Cross Road Blues) staly nezpochybnitelnou klasikou. Tentokrát však jen zlehka klouže po povrchu, prakticky každou notou znevažuje svůj výrok o tom, že na Johnsonovi obdivuje především onu nekompromisnost, s jakou skladby podával, a tváří se, jako by nikdy neslyšel slavné motto legendárního bluesmana „the blues is a low-down aching chill“ („ blues, to je, když jsi na dně, všechno tě bolí a po zádech ti běhá mráz“).

The Paul Simon Songbook

11. 5. 2004

 „Mladý Paul Simon opustil Spojené státy v roce 1964, zklamán chladným přijetím první studiové desky Simona & Garfunkela Wednesday Morning, 3 AM.“ Touto větou začíná – kupodivu ve třetí osobě - autorská poznámka na obalu LP The Paul Simon Songbook z poloviny 60. let. Téměř nedostupná nahrávka, pořízená levně a ve spěchu během Simonova studijně pracovního pobytu v Londýně (zkoušel se prosadit na místní folkové scéně), nyní vychází v remasterované podobě, se dvěma bonusy a zbrusu novými glosami k původnímu textu (Paul: „Kdo tu hrůzu napsal?“ PAUL: „Ty dobře víš, kdo!“).

                „V některé už dnes nevěřím,“ říká veterán americké popmusic o dvanácti písních zahrnutých na CD The Paul Simon Songbook. „Je to nepříjemný pocit, ohlédnout se do minulosti za něčím, co vytvořil někdo jiný, a zjistit, že ten někdo jste vy.“ Ve skutečnosti se ale samozřejmě o žádnou katastrofu nejedná. Naopak, melodie známé z pozdějších alb dua Simona & Garfunkela působí v komorním podání (jediná akustická kytara, broukání bez jakýchkoli efektů, kompletně živé natáčení) bezprostředně, upřímně a svěže i po mnoha desetiletích. Kdyby nic jiného, důrazně připomínají, že muž, kterého většina posluchačů vnímá především jako skvělého zpěváka, je rovněž jedním z nejlepších světových kytaristů.

Zatímco se Paul otrkával v Anglii, producent Tom Wilson uchvátil bez jeho vědomí pásek s písničkou The Sound Of Silence, která původně vyšla v akustické podobě na debutovém albu S & G, a za pomoci anonymních muzikantů k ní přimixoval elektrické kytary, baskytaru a bicí. (Totéž mimochodem provedl i Bobu Dylanovi, jehož procítěnou urverzi lidové skladby House Of The Rising Sun přetvořil v klopýtavý folkrockový hybrid, směšně napodobující úspěšné aranžmá skupiny The Animals). Obrovský hit startující hvězdnou kariéru lyricko-romantického tandemu byl na světě, aniž by o to ovšem jeho tvůrce stál – na staronovém záznamu z britského studia ostatně slyšíme Zvuk ticha v další, dosud neznámé akustické verzi.

                Album zachycuje Paula Simona v období, kdy se ještě zčásti vyrovnával s angažovanou tvorbou newyorského folkového hnutí. Protestsongy A Church Is Burning, The Side Of A Hill a He Was My Brother doplňuje ironická parodie na dylanovskou revoluci s jasně zacíleným názvem Jednoduchá a povrchní filipika čili Jak jsem byl převálcován Robertem McNamarou (řeč je samozřejmě o jistém Robertu Zimmermanovi, velice přesně se zde napodobují i jeho charakteristické nosovky). Z výstižnosti a dokonalého tvaru zbylých skladeb, ohlašujících mezi lety 1963 a 1965 zrod mimořádného básnického a skladatelského talentu, dnes běhá mráz po zádech stejně jako v dobách, kdy vznikaly: I Am A Rock („nejsmutnější lidé na světě jsou ti, kterým strach, hrdost či hněv nedovolí říci, že se cítí sami“), April Come She Will („volání kukačky, procházka po venkově, proměny lásky, proměny ročních období“), A Most Peculiar Man („to je hrůza, že ho nechali umřít, ale když on byl tak divný“) či Patterns („studie života a jeho smyslu tváří v tvář smrti“). V bookletu CD The Paul Simon Songbook se mimo jiné nachází věta, která jednoho z nejvýznamnějších hudebníků-vypravěčů 20. století charakterizuje lépe než jakákoli odborná kritika. Odstavec věnovaný baladě Flowers Never Bend With The Rainfall totiž končí slovy „krutá pravda v kontrastu s melodií lehkou jako déšť vytváří nádhernou píseň“.

Jan Werich vesele i vážně

20. 5. 2004

CD Jan Werich vesele i vážně přináší málo známé perly z poválečných archivů Českého rozhlasu a České televize. Především jde o půvabný gag s leningradským komikem Arkadijem Rajkinem, jenž v Praze vystupoval s Divadlem miniatur a jako divák se dokonce zúčastnil posledního veřejného vystoupení Jana Wericha na ostře sledovaných koncertech k 50. výročí premiéry Vest Pocket Revue. V pořadu z roku 1959 se svým českým přítelem dvojjazyčně vypráví vlastní nonsensové pohádky. Kompaktní disk určený především zasvěceným fandům dále zahrnuje úvodní slovo k textappealu poetické kavárny Viola s názvem Walk Over aneb Zpověď pánů V + W. Werichův hlas byl tenkrát reprodukován z magnetofonového záznamu a zbytku večera dominoval František Filipovský, který také zpívá následující píseň z repertoáru Osvobozeného divadla Co na světě mám rád. Z téhož roku (1969) pochází zasvěcený rozhovor s populární moderátorkou relací věnovaných vážné hudbě Annou Hostomskou.

Více než půlhodinová beseda publicisty A. J. Liehma s čerstvě dekorovanými národními umělci Janem Werichem a Jiřím Trnkou se uskutečnila roku 1963 přímo v místě jejich bydliště – na pražské Kampě – a byla natáčena televizními kamerami. Odhlédneme-li od Trnkova nádherného hlubokého hlasu a ještě hlubšího hukotu Čertovky, udiví nás zejména informační hodnota netradičního interview. Jen tak mezi řečí se dozvídáme, že právě dokončený film Vojtěcha Jasného Až přijde kocour s Werichem ve vedlejší úloze má být uveden v Americe a že dialogy má do angličtiny přeložit Jiří Voskovec, který rovněž nadabuje roli Jiřího Sováka. Trnkovi Liehm pro změnu lichotí slovy kultovního spisovatele Vercorse, jenž po shlédnutí díla tohoto skromného, leč světově uznávaného malíře nešetřil superlativy.

                Poněkud sporné je zařazení posledního rozhlasového příspěvku Jana Wericha z roku 1978. Jedná se o čtvrthodinový rozhlasový dialog s Jiřím Suchým, o jehož dokumentární ceně zajisté nikdo nepochybuje. Přesto se zdá, že autor této kompilace a zároveň bratr jednoho z aktérů scénky Ondřej Suchý trochu křivdí normalizačním dramaturgům, když říká: „Nahrávka vznikla, ovšem do vysílání se nakonec nedostala. Tehdejší zdůvodnění? Hlas a nedoslýchavost těžce nemocného Jana Wericha působily prý příliš skličujícím dojmem a do silvestrovského veselí na rozhlasových vlnách se tudíž dialog nehodil. Po listopadu 1989 se skeč Setkání poprvé dostal do éteru a měl velký úspěch…“ Samozřejmě že brilantně napsaná klauniáda uspěje i u dnešních posluchačů, svůj díl kruté pravdy však tentokrát měli i neúprosní schvalovatelé. Zde se ostatně přímo nabízí srovnání s posledním Návštěvním dnem, jehož řídké reprízování zapříčinil smutný pohled na postupující chorobu Jiřího Grossmanna.

Bůhví: Akt

20. 5. 2004

Pětičlenná sestava, pojmenovaná po známé knize Josepha Hellera, se svou všestranností odlišuje od většiny pražských klubových kapel. Kromě skvěle zvládnutého muzikantského řemesla ji charakterizuje snaha po obsáhnutí nezvykle širokého spektra hudebních žánrů, důraz na kvalitní a přitom snadno přístupné texty a v neposlední řadě také decentní pódiová autorita hned několika frontmanů.

                Rozdílné osobnosti zpívajících autorů Martina Hrubého (kytara) a Ondřeje Brzobohatého (klávesy) si v jistém smyslu konkurují, zároveň se však výtečně doplňují. Zatímco Hrubý tíhne k lidovým nápěvům východních Slovanů a divadelnosti francouzského šansonu, Brzobohatý obohacuje repertoár o výrazné prvky kubánské a afroamerické muziky. Přičteme-li všudypřítomný duch „externího spolupracovníka“ a jednoho z posledních českých bohémů Vojtěcha Probsta, jehož odžité, odpité a odkouřené verše ve stylu „krásných poražených“ si členové Bůhví odnášejí povětšinou přímo od hospodského stolu, získáme vskutku pestrý obrázek.