Seduction Vsearch Personal%20Power isearche Files A Files d

Files e Pdf issearchx Seduction E Seduction % Pdf C81o Pdf r Exback +searchE Personal%20Power % Personal%20Power 0 Pdf Asearch% Files 7 Seduction 9 Personal%20Power % Personal%20Power 8 Pdf E Files % Personal%20Power 3search8 Exback 5 Hotgirlsfilm 1 Hotgirlsfilm %BD%DD%BF%CB%BD%D6%CD%B7%B6%B5%B4%EE0 Personal%20Power 4search Pdf

Sobotu 13. července 1985 zasvětil celý civilizovaný svět populární muzice a zároveň pomoci potřebným. Bob Geldof - zpěvák úspěšné kapely Boomtown Rats a hvězda filmového zpracování Zdi od skupiny Pink Floyd – toho dne zorganizoval ohromující a dosud nepřekonanou dobročinnou akci na podporu třiceti milionů obyvatel daleké Etiopie, kterou tehdy postihl hladomor nedozírných rozměrů. Více než osmihodinový koncert, odehrávající se paralelně na pódiích londýnského Wembley a filadelfského stadionu JFK, sledovaly (poprvé v televizní historii) v přímém přenosu přibližně dva biliony diváků po celé planetě.

Přestože Geldofem založený fond Band Aid Trust ještě téhož roku nastřádal přes 80 milionů dolarů, jež investoval do transportu zásob, léků, stavby etiopských přístřeší, nemocnic a vzdělávacích ústavů, jeho boj s větrnými mlýny měl onoho horkého červencového dopoledne teprve začít. Do čtyř let od uskutečnění Live Aid se situace v Africe znovu stala neudržitelnou, dalších 25 milionů lidí zemřelo na infekci virem HIV a díky výsostně pragmatické politice západních států, starajících se v případě méně vyspělých zemí pouze o vlastní potřeby, nelze předpokládat, že tento žalostný stav vůbec někdy pomine.

Známý hudebník si za svoji charitativní činnost vysloužil povýšení do šlechtického stavu, na oplátku ale ztratil veškeré iluze o správnosti běhu zeměkoule. Přesto se nevzdal, což dokazují jeho audience u Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, George Bushe staršího i mladšího, Tonyho Blaira či papeže, a koneckonců i vydání tohoto unikátního čtyřdévédéčka – výtěžek z jeho prodeje totiž samozřejmě putuje do pokladny Band Aid Trustu, jenž do dnešních dob přispěl k řešení africké katastrofy částkou 144 milionů dolarů.

Výjimečná chvíle měla být posvěcena také tím, že se neměla nikdy opakovat, což si někteří z organizátorů bohužel vzali až příliš k srdci a preventivně pořízený záznam hodily ihned po skončení mohutné kampaně do koše či do šuplíku. Současná rekonstrukce největšího koncertu v dějinách tudíž v mnohém směru připomínala detektivní pátrání. Zvukové nosiče s britskou částí, jíž byla přítomna i královská rodina, ležely dlouho nepovšimnuté v archivech stanice BBC a spoustu z nich nadobro poničil zub času. Dalších 100 pásků z americké poloviny objevil doslova za pět minut dvanáct ve svých skladech hudební kanál MTV.

                K momentům, které restaurátoři nemohli na DVD zařadit, patří shodou okolností i Geldofův hit Rat Trap – autor totiž z pochopitelného rozrušení vytrhl mikrofonní kabel a píseň před zaplněným stadionem odzpíval „nahlucho“. Za absenci dvou skladeb z repertoáru skupiny The Who zase může výpadek generátoru, díky kterému tuto část programu neviděl žádný z diváků u televizních obrazovek. Na druhé straně se do hry vrátilo dříve nevysílané a přesto solidní vystoupení kapely Judas Priest, poněkud patetický přednes Joan Baezové, ještě patetičtější okénko se soulovým interpretem Teddym Pendergrassem, upoutaným na invalidní vozík, a zejména průkopnická lekce raného hiphopu s formací Run DMC, jež byla pro svou nekonvenčnost filmována ještě před začátkem přenosu, z důvodu zkoušky kamer.

                Zmapovat fenomén jménem Live Aid ovšem neznamenalo pouze doplnit bílá místa z londýnského a filadelfského hudebního klání. Nezapomeňme, že 13. července se do boje s přírodou i politikou zapojila řada dalších umělců z Rakouska, Německa, Japonska, Norska, bývalé Jugoslávie a bývalého Sovětského svazu. Ti všichni přispěli svými troškami, většinou inspirovanými dvěma pilotními videoklipy Do They Know It’s Christmas? (hymna britského popového parnasu v čele s Paulem Youngem) a We Are The World (lehce slabomyslný popěvek Lionela Richieho a Michaela Jacksona, s nímž se zapletl každý od Raye Charlese přes Paula Simona až po Bruce Springsteena). Mimochodem, tato shromažďovací vlna tehdy dorazila v dosti zmutované podobě až k nám - převtělená do neméně plytkého all-star songu Jiřího Zmožka Nejhezčí dárek, který nyní naneštěstí znovu vychází na kompaktním disku.

Samotný záznam anglického a amerického koncertu je - až na několik světlých výjimek - zajímavý z mnoha různých hledisek, jen ne hudebních. Jelikož šlo o dosud nevyzkoušený experiment (nepočítáme-li Harrisonův Koncert pro Bangladéš), celý den probíhal v duchu hesla „co se může pokazit, pokazí se“. Výpadek během setu skupiny Who nebyl zdaleka jedinou pihou na kráse Live Aid – nejhůře dopadlo britské finále s bezmocným Freddiem Mercurym, který se za akustického doprovodu Briana Maye tázal davu „Is This The World We Created?“ a byl neustále přerušován zpětnou vazbou, a ještě zoufalejším Paulem McCartneym, jehož skladbu Let It Be slyšeli díky poruše mikrofonu pouze technici postávající po stranách jeviště. Zvukaři pracující na finální verzi pro DVD se tedy museli uchýlit k všemožným trikům, aby původní nedostatky zaretušovali.

                Skupina Queen však za sebou alespoň měla jeden z vrcholných příspěvků rockového maratonu – jejich skvěle namíchaná směs největších hitů se setkala s bouří nadšeného potlesku, stejně jako duet kapely Dire Straits se Stingem (Money For Nothing) či série Erika Claptona zakončená dokonalou verzí Layly. Inu, zrno se oddělilo od plev a rázem bylo jasné, kdo dokáže vyprodat Wembley a kdo je na něm jen náhodným turistou.

Turisty ve světě velkých hvězd bychom mohli toho dne nazvat Kennyho Logginse, Stevea Stevense, Nilea Rodgerse, popřípadě skupiny Spandau Ballet, Ultravox, Thompson Twins a Cars, ale také muzikanty, jejichž jméno dnes v šoubyznisu hodně znamená – Madonnu, Bryana Adamse, Phila Collinse i výše zmíněného Stinga. Popravdě řečeno, na Collinsově unylém vystoupení bylo nejzajímavější to, že se po své britské performanci nechal Concordem přepravit do Spojených států, pročež ještě téhož dne stihl zamávat překvapeným divákům na stadionu JFK. Na Live Aid však rovněž vyhořela spousta zavedených značek – příkladem za všechny budiž recuscitovaný dinosaur s názvem Black Sabbath či folkoví „strejci“ Crosby, Stills & Nash, které na témže pódiu naprosto převálcoval odpadlík Neil Young se svým countryovým obdobím.

                Málokterý „výbuch“ se ovšem vyrovná mýty opředenému finále americké části koncertu, ve kterém se úchvatně znemožnili kytaristé skupiny Rolling Stones Ronnie Wood a Keith Richards a zlatý hřeb večera, (podle slov uvaděče Jacka Nicholsona) transcendentní Bob Dylan. Dodejme, že pár měsíců před uskutečněním Live Aid se „Stouni“ tiše rozpadli, což dokládá i sólové třeštění Micka Jaggera s Tinou Turnerovou těsně před Dylanovým příchodem, a Richards s Woodem tudíž byli natěšeni na pořádnou odvetu. V parném odpoledni, během kterého celá planeta ronila slzy pro trpící Etiopii, se ovšem nejvýznamnější světový písničkář společně s pilíři nejznámějšího rockového bandu stihl pouze zničit „na prach“ červeným vínem a v okamžiku, kdy ho konečně dostrkali na jeviště, neměl ani potuchy, co si počne a co by měl zahrát.

Geniální závěr velkolepé akce plné vznosných ideálů nebývá zmiňován v televizních dokumentech a hudební publikace o něm taktně mlčí. I na toto DVD se dostala jen relativně akceptovatelná verze Blowin’ In The Wind, přestože Dylanovo mučení před dvěma biliony diváků trvalo mnohem déle. Pokleslá víčka, rozladěné kytary, špatný zvuk, lidské třtiny klátící se ve větru... Pořád lepší než béčkový zpěvák Lionel Richie, který povedený trojlístek s nebetyčnou suverenitou vypoklonkoval ze scény, aby mohl předvést své těžko stravitelné „dílo“ We Are The World. Dylan se ještě chvíli motal mezi zástupy účinkujících a v nestřeženém okamžiku vzal do zaječích. Vskutku originální tečka, která koncertu Live Aid paradoxně přidala na lidskosti a ubrala mu na spasitelské blahosklonnosti.

Tom Waits: Real Gone

29. 11. 2004

Kdykoli se Tom Waits probudí z tvůrčí hibernace, jde o významnou událost. Od roku 1999, kdy získal novou generaci posluchačů žánrově pestrou nahrávkou Mule Variations, se jeho myšlenky mohly ubírat prakticky libovolným směrem. Dlouhý čas nebylo snadné určit, zda dá přednost vyprávění spiťarských historek námezdného šansoniéra z levného baru, zmutovaným ohlasům blues-country-folkové tradice či smetištní anarchii, na jejímž prohlubování pilně pracoval od chvíle, kdy objevil odkaz výstředního komponisty Harryho Partche.

Nyní už máme jasno: dobrá zpráva je, že pětapadesátiletý rebel se ani v pokročilém věku nevzdal hledání nových výrazových prostředků, neusedl k toužebně očekávanému piánu a znovu uniká ze světa podsvětních postaviček a zlomených pouličních osudů, který definoval už na debutové desce Closing Time. Za špatnou zprávu lze považovat skutečnost, že se v mnohém opakuje, s evidentní těžkostí nachází nosné melodie a rozviklaná aranžmá, která bychom před dvaceti lety mohli nazvat novátorskými, jeho skladbám v současnosti spíše podrážejí nohy.