Playboy pvsearchk Hotgirlsfilm searchež Litteratur Hotgirlsfilm Hotgirlsfilm jsearch ásearch searchkš Playboy nsearchm Tag lsearcht Litteratur rsearcht Hotgirlsfilm m Playboy searchdsearch Tag vhot-girls.nmsearchm Litteratur u Hotgirlsfilm rsearchmsearchpoe Hotgirlsfilm e Litteratur as Tag d Litteratur lsearchn Tag bv Litteratur l Playboy Tag search vysexinsex%20boardok Tag u Hotgirlsfilm laťk Anime%20Authorship%20Fans%20Castle searchasearchd Tag usearchés Litteratur r Hotgirlsfilm nsearch rá Tag ěsearchs&b Hotgirlsfilm p Tag t Hotgirlsfilm m Playboy oui Playboy íp Hotgirlsfilm sl Hotgirlsfilm d1í Litteratur zá Hotgirlsfilm a1nsearch Litteratur search Tag ýsearchksearch Hotgirlsfilm a d Litteratur es Hotgirlsfilm Litteratur DPs Playboy ě:searchasearch Tag e searchří Tag t Litteratur sexinsex%EF%BC%81board+%E6%80%A7%E7%94%A8%E5%93%81ěkd Playboy n Tag j Hotgirlsfilm psearchš1 1n Hotgirlsfilm v Hotgirlsfilm Hotgirlsfilm esksearch search search rsearchzsearchl Litteratur ssearch Playboy d Playboy inSexInSex%21%20Board b Tag searche1s1a Playboy al Litteratur po Tag u Playboy í Litteratur p Litteratur dr1běšísearchzsearchap Playboy vání Pellarovy produkce, neměl by v žádném případě zapomenout na jeho vlastní texty plné jazykové bravury (za všechny jmenujme ústřední motiv z muzikálu Šumař na střeše If I Were A Rich Man, pro který Pellar – shodně s Pavlem Šrutem – použil slogan „kdybych já byl Rottschild“).

Judita Čeřovská: The Shadow Of Your Smile/Stín tvého úsměvu

8. 4. 2004

Kompilace pětadvaceti písní připomíná pěveckou stálici 60. let v celé šíři jejího výjimečného nadání. Osobní vklad Ivana Smetáčka, životního partnera nedávno zesnulé Judity Čeřovské a editora CD The Shadow Of Your Smile/Stín tvého úsměvu, zaručuje kvalitní výběr, jenž si navíc klade za cíl představit nebývalé jazykové vlohy této suverenní šansoniérky. Není divu, že všestranná interpretka uspěla na mnoha evropských pódiích, mimo jiné v Německu, Španělsku a Francii. Vybavena dokonalou znalostí všech světových řečí, udivovala Čeřovská citlivým uchopením mnoha zahraničních hitů, které dokázala podat na úrovni domestikovaného přistěhovalce (Only You, Everybody Loves Somebody, Strangers In The Night) i ve zcela mimořádných verzích srovnatelných s originálem (Summertime).

                Zajisté ne každý z převážně supraphonských zvukových záznamů (k dispozici jich bylo kolem šedesáti a v německých archivech čekají další desítky) si uchoval kouzlo exotiky, která na přelomu 50. a 60. let minulého století daleko přesáhla všednost československé reality. Šanci na přežití dnes mají především zpěvaččiny pařížské výlety (zejména mrazivě intimní nahrávka písně Je suis seule ce soir s bratislavským rozhlasovým orchestrem). Zubu času se ale nemusejí bát ani překrásné lidové skladby, v nichž Čeřovskou doprovodil orchestr Eugena Farkaše. Romské melodie Somnakuno dadoro (Můj drahý tatíčku) a Bašaven, Romale! (Hrajte, Cikáni!) jsou opravdovými pomníky jednoho z největších hlasů naší populární scény, stejně jako nedostižná úprava slovenské balady Dobrú noc, při jejímž poslechu doslova a do písmene tuhne krev v žilách.

Eric Clapton: Me And Mr Johnson

30. 4. 2004

Když se (ať už fakticky, či obrazně) setkají dvě legendy, mělo by mezi jejich aurami dojít k Velkému třesku a nikoli pouze ke slabému světélkování. Eric Clapton však už dříve zklamal na společné nahrávce se svým učitelem B. B. Kingem a ani nyní se mu nepodařilo vyrukovat s opravdu mimořádným dílem. Nové album Me And Mr Johnson je dalším z mnoha uctivých a málo nápaditých příspěvků do johnsonovské mytologie, které jen potvrzují magickou sílu sedmdesát let starého originálu.

Na obalu cédéčka, tvořeného ilustrací Petera Blakea, pózuje interpret v duchu jediného studiového portrétu záhadného bluesmana z roku 1935 (s tím rozdílem, že na blízkém stolku stojí rámeček s další dochovanou fotografií Roberta Johnsona – to když se počátkem 30. let minulého století nechal za pár „babek“ zvěčnit pouličním automatem). Jenomže stejně jako se liší „Slowhandovo“ úřednické vzezření od zažloutlého obrázku předválečného bohéma, různí se i nálada původních písniček a Claptonových coververzí. Skladby, z nichž až dosud tuhla krev v žilách („klika se otáčí, vlasy mi vstávaj hrůzou“), se v novém podání stávají pouhými popěvky, na kterých se možná dá dobře demonstrovat technická zdatnost zúčastněných hráčů (Billy Preston, Jim Keltner, Jerry Portnoy), jež ovšem v člověku zřídkakdy vyvolají nějaké emoce.

Jedním z největších plus Roberta Johnsona je fakt, že o něm historie ví tak málo. Narodil se jako nemaželské dítě roku 1911 ve státě Mississippi, roku 1929 zemřela při porodu jeho šestnáctiletá manželka, druhou ženu bez milosti opustil, přestože ji sužovala vážná nemoc. S třetí partnerkou se staral o nevlastního syna, pozdějšího bluesmana Roberta Lockwooda Jr, kterého naučil svůj pověstný kytarový styl „boogie bass line“. 23., 26. a 27. listopadu 1936 pořídil v hotelových pokojích v San Antoniu a Dallasu 29 fenomenálních nahrávek pro společnost ARC. Poté absolvoval jakési netradiční turné po Kanadě a Spojených státech, na němž ho doprovázeli dva hudebníci, kteří popravdě řečeno spíše prchali před zákonem – šla o nich totiž zvěst, že zabili několik mužů.

                Rovněž o smrti Roberta Johnsona, k níž došlo v srpnu roku 1938, se dlouho věřilo, že nebyla náhodná. Mělo se za to, že jej nechal otrávit strychninem majitel lokálu s názvem Tři vidličky ve městě Greenwood poté, co hudební hvězda večera začala dělat oči na jeho drahou polovičku. Teprve v posledních letech byla tato romantická představa narušena zjištěním, že zpěvák trpěl syfilidou. Nicméně legenda, kterou s chutí rozšiřoval očitý svědek greenwoodského incidentu Sonny Boy Williamson II., zapustila kořeny a upevnila Johnsonův kult, podobně jako asi nejslavnější hudební pohádka o smlouvě s ďáblem, kterou měl potulný muzikant podepsat o půlnoci na temném rozcestí.

Po letech důkladného prověřování ze všech světových stran je nad slunce jasné, že texty a melodie, které po jednom ze skutečných „otců blues“ zůstaly, nepotřebují podporu žádné nadpřirozené báchorky. Robert Johnson znamená pro angloamerickou popmusic totéž, co Karel Hynek Mácha pro českou literaturu. Podobně krutý osud, podobně vzrušující odkaz. Ačkoli jádro jeho repertoáru bylo převzato klasickým bluesovým způsobem „výpůjčky a dodělávky“ od starších autorů a ani unikátní způsob hry na kytaru nepocházel z jeho hlavy a prstů, Johnson dalším generacím zanechal nenahraditelný soubor skladeb, které přes svou jednoduchost patří k těm nejoriginálnějším v celé hudební historii. Správně namíchaný koktejl z lehce záhadných, erotikou nabitých a zároveň nebývale poetických veršů podmalovaných úžasně zpěvnými melodiemi ovlivnil celé generace vynikajících umělců včetně Erika Claptona, jenž se ke svému vzoru hlásí všeříkajícími slovy: „Je to ta nejlepší muzika, jakou jsem kdy slyšel.“

                Přestože má Clapton všech pět smutných P (nešťastné dětství, prokletá touha po manželce jeho bližního, letitý boj s drogami a alkoholem, smrt malého syna) k tomu, aby z cituplných písniček vytěžil maximum, jeho představa o interpretaci materiálu z dob, kdy pohnuté osudy tvůrců těsně souvisely s hloubkou jejich produkce, je dosti mylná. Nedůvěryhodně působí i jeho tvrzení, že se toto téma ještě nikomu slavnému nepodařilo správně uchopit. Stačí si vzpomenout na Elmora Jamese či Petera Greena, případně na celá 60. léta, kdy se pirátské vydání kompletních nahrávek Roberta Johnsona dostalo do rukou všech významných britských skupin. Rolling Stones okamžitě pochopili, že lepší blues než Love In Vain už možná nikdo nenapíše: „Když vlak vsupěl do stanice, podíval jsem se jí do očí. Byl jsem tak sám a polykal slzy. Všechna má láska je marná.“